ČLÁNKY 

Znáte ten okamžik, kdy potkáte někoho – a během několika minut máte pocit, že se ve vás něco rozsvítilo?

Znáte ten zvláštní pocit, kdy jste mezi lidmi… a přesto si nejste jistí, jestli tam opravdu patříte?

Sedíte u stolu, posloucháte, přikyvujete. Možná se i usmíváte.

Možná si to nikdy nepřiznáte nahlas.
Ale pokaždé, když odcházíte od rodičů, cítíte úlevu.

Ve vztazích se často děje něco zvláštního. Když vznikne konflikt, většina lidí okamžitě ví, co by měl změnit ten druhý. Vidíme jeho chyby, jeho reakce i to, co podle nás udělal špatně. Mnohem méně často se ale zastavíme u otázky, jakou roli v celé situaci hrajeme my sami.

Proč se vedle psa cítíme víc sami sebou než mezi lidmi. Někteří lidé říkají větu, která může na první pohled působit zvláštně:

Proč lidé ve vztazích často vidí chyby u druhých, ale jen zřídka u sebe

Někteří lidé mají život, který zvenčí vypadá správně. Mají práci, vztahy, povinnosti, někdy i úspěch, který okolí obdivuje. Přesto v nich zůstává zvláštní pocit, že něco podstatného nesedí.

Člověk začne vyprávět svůj příběh. Mluví o vztazích, práci, rodině, o zklamáních i nadějích. Postupně se ale v jeho vyprávění začne objevovat zvláštní vzorec. V mnoha situacích se opakuje stejný motiv: něco nebo někdo jiný rozhodl o tom, jak se věci vyvinuly.

Možná jste v životě neudělali některá rozhodnutí ne proto, že byste nechtěli, ale proto, že jste se báli.¨