Emoce a jak s nimi pracovat

Dneska se zaměříme na téma emoce. Pod emocemi si můžeme představit širokou škálu pocitů, jako je radost, smutek, pláč, zahořklost, vnitřní bolest, hněv, strach, odpor...

S emocemi umějí často nejlépe pracovat malé děti, které jsou bezprostřední. Pokud je něco trápí, začnou plakat, pokud mají radost, smějí se. Emoce se rychle střídají a za krátkou dobu si nevzpomenou, že před chvílí plakali. Dávají nám jasně najevo, co se v nich odehrává. Je to tím, že jim ještě nevládne rozum, neřeší, co si o nich druzí pomyslí, jak budou vypadat, když udělají to, nebo ono. Pokud se vyvíjejí správně a mají okolo sebe zdravé, přijímající okolí, mají většinou automaticky vybudovanou zdravou sebelásku a sebedůvěru.

Bohužel však nesprávnou výchovou, či vlivem okolního světa často dochází k tomu, že děti se naučí řešit to, jak budou vypadat před druhými, nebo se musí nějak chovat, aby je rodiče a jejich okolí přijímalo a může začít docházet k potlačování emocí. Neboť například pláč, vztek a další podobné emoce mohou být považovány za neadekvátní a nepohodlné pro rodiče. Někdy při pláči rodiče říkají dětem: ,,neřvi", ,,já ti dám, abys měl/a důvod řvát". Děti se naučí potlačovat emoce, aby byly hodné holčičky a chlapečci pro své rodiče. Dochází tak k potlačování sebe samých a dítě přestává být autentické, začíná se učit hrát různé role, například v rámci přežití, dále se může naučit kalkulovat, aby se mu dostalo to, co potřebuje, tak aby se naučilo přežít v tomto světě.

Jako dospělý jedinec má pak z dětství naučeno potlačovat své emoce. Motivy pro potlačování emocí mohou být různé. Nejčastějším motivem bývá strach z toho, jak budeme vypadat před ostatními, co si o nás druzí pomyslí, když řekneme jiný názor, než mají oni. Z toho může vyplývat strach z vyloučení z nějaké skupiny, nebo strach z nepřijetí, z odmítnutí druhými. Obavy z toho, že si na nás budou druzí ukazovat jako na černou ovci, protože nejdeme s davem atd.

Důsledkem potlačování emocí bývá uzavírání se do sebe, vnitřní nespokojenost - nejsme se sebou spokojeni, protože potlačujeme své pravé já a vnitřně to cítíme, to má za následek postupné snižování sebevědomí a podřizování se svému okolí. Časem se může vypěstovat úzkost a sociální fóbie, kdy se jedinec začne vyhýbat sociálním situacím, protože má strach říct, co doopravdy cítí. Tito lidé často mívají strach z toho, že jim někdo překročí hranici a oni se nedokáží ubránit. Často cítí bezmoc, že jsou vydáni napospas druhým a pak se raději lidem vyhýbají a uzavírají se před světem. Někdy může docházet k sebepoškozování, daná osoba se začne trestat a obracet hněv vůči sobě.

Lidé mezi sebou komunikují verbálně i neverbálně. Díky tomu, že do svého okolí vysíláme frustraci, neklid, ostatní lidé to mohou podvědomě zachytit a cítí, že daná osoba k nim není upřímná, což mívá za následek disharmonické vztahy, ve kterých se objevuje napětí, nedůvěra a může to vygradovat v konflikt, či odcizení, až ztráta například blízkého člověka, nebo potenciálního kamaráda, či přítele. Člověk, který potlačuje emoce, se může cítit podrážděný, smutný, přehlížený. Hodně lidí se může cítit v roli oběti a často pocity bezmoci promítají do svého okolí, to se může projevovat obviňováním svého okolí: ,,ty můžeš za to, že mi je špatně". Postupem času zapomínají na to, že tento začarovaný kruh mohou změnit jen oni sami, nikdo jiný.

Tento stav bych přirovnala k princezně, která je zakletá ve věži a čeká, až přijde princ, který jí osvobodí.

Osvobodit se však můžeme pouze my sami. Někdy nám v tom může pomoct blízká osoba, nebo psychoterapeut, někdo kdo nás bezpodmínečně přijímá a můžeme se mu svěřit bez toho, aby nás soudil.

Prvním krokem je uvědomit si, že máme problém, přiznat si ho a převzít zodpovědnost sami za sebe, uvědomit si, že jsme to právě my samy, kdo problém přiživuje. Dalším krokem je vystoupit z komfortní zóny a začít se učit komunikovat se svým okolím. Začít dávat najevo, co cítíte, co si myslíte. Může Vám pomoct absolvovat kurz asertivity, přečíst si knihu o asertivitě, zajít k terapeutovi, který Vám bude sympatický, někdo to může zvládnout i sám. Někteří terapeuti pomáhají klientům přehrávat role, kde si můžete nacvičit komunikaci, asertivní jednání, řešení konfliktů a projevování emocí. Ze začátku to může být velmi těžké, neboť se učíme dělat něco, na co nejsme zvyklý. Lidský mozek má sklony k lenosti a raději zabíhá do starých vzorců chování a k pohodlnosti (například vyhnout se konfliktu). Učení nových vzorců může být zpočátku těžké, než si náš mozek přivykne na změnu. Pokud však vydržíme, bude to snazší a snazší. Jednoho dne dojde k přepsání starého vzorce chování a nový návyk bude zautomatizován. Je důležité naučit se ovládat mozek, ukázat mu, že šéf jste Vy. Aby mozek neovládal Vás, ale Vy jeho.

Pokud vyjdete z komfortní zóny, začnete překonávat Váš strach a začnete se učit lidem říkat, co chcete, co nechcete, co se Vám líbí, co se Vám nelíbí a co cítíte, začnete jim tím dávat najevo, kdo jste a začnete být pro ně čitelnější. Díky tomu, můžete dostávat od okolního světa to, co potřebujete, lidé s Vámi budou podle toho jednat. Mohou se narovnat vztahy s některými lidmi, zároveň se z Vašeho života mohou vyselektovat lidé, se kterými si nerozumíte a nebo naopak Vám do života přijdou noví lidé, se kterými si budete více rozumět. Díky tomu, že se naučíte ventilovat emoce, tak se můžete cítit spokojenější, klidnější, vyrovnanější a sebevědomější.

Při práci s emocemi je důležité nacházet i balanc, aby při ventilaci emocí nedošlo k ublížení druhým lidem. Je třeba myslet na sebe, aby Vám v tom bylo dobře, ale zároveň, aby to nepoškozovalo druhé osoby.

Změna chování a myšlení však můžeš s sebou nést i nepříjemné situace. Tím, že budete ukazovat okolnímu světu, kdo jste a co chcete, tak se Vám nemusí dostat pozitivní zpětné vazby od okolí. Pokud jste dosud například každému vyhověli, protože bylo těžké vyjádřit nesouhlas, tak lidé, kteří byli zvyklí na Váš přístup, mohou vyvíjet na Vás nátlak, mohou se hněvat, citově Vás vydírat, neboť byli na něco zvyklí a nyní se jim to nedostává. Tento nátlak ve Vás opět může vyvolat pocity viny, úzkost a tendence se vrátit do starých kolejí. Pokud dojde na tuto fázi, doporučuji mít vedle sebe někoho, komu na Vás záleží (blízká osoba, psychoterapeut apod.), kdo bude při Vás a bude Vás podporovat, povzbuzovat, aby jste zvládli cestu k sobě a ke svobodě. Ten, komu na Vás záleží bude chtít, aby jste byli šťastní, nikoli, aby jste dělali, co si přejí druzí. Lidé, kteří Vás citově vydírají z důvodu, že nedostávají od Vás to, co potřebují, tak jim spíše záleží na sobě, než na Vás. Zdravé vztahy jsou založeny na důvěře, svobodě, nikoli na nátlaku a na sloužení druhým lidem.
Ve zdravém vztahu od nás protějšek nic neočekává, je rád, že prostě jen tak jste.

Autor článku: Petra Jonášová