Závislé vztahy

V poslední době se objevuje spousta lidí, kteří se trápí v závislém vztahu. V závislém vztahu partneři vytvářejí tvz. symbiózu, lpí na sobě, vzájemně se potřebují a nedokáží ve svém životě fungovat sami za sebe, často se v některých případech spoléhají na partnera.

Závislý vztah většinou vzniká mezi dvěma nestabilními lidmi, kteří jsou vnitřně nejistí. Takzvaně se opírají jeden o druhého a potřebují se. Většinou si v běžném životě nevěří a trpí různými strachy a je pro ně obtížné řešit nekomfortní životní situace. Nestabilní jedinec, který si nevěří, si většinou najde partnera nikoli z důvodu, že touží být s druhým člověkem, protože mu je s ním dobře, ale proto, že mu něco v životě schází, někoho potřebuje.

Časté motivy jsou:

• strach ze samoty
• strach řešit každodenní záležitosti (,,partner bude za mě bojovat, vše zařídí a mohu se za něho schovat")
• sociální fobie (,,partner za mě vyřeší konflikty")
• nízké sebevědomí - ,,jsem neschopný, partner se o mě když tak postará"

V závislém vztahu se někdy jeden z partnerů stává náhražkou rodiče a druhý partner je v roli dítěte. Jeden z partnerů bývá dominantní ,,rodič" a druhý submisivní ,,dítě". Tyto vztahy mívají své kořeny už v dětství. Proto nejprve částečně nahlédneme do dětství:

Lidé, kteří mají sklony k závislým vztahům, neměli často ve svých rodičích přílišnou oporu. Dítěti se nedostával dostatek bezpečí, cit a bezpodmínečné přijetí (mohlo docházet ke kritizování, srážení sebevědomí, nerespektování apod.), nebo právě naopak. Dítě má přehnaně intenzivní vazbu se svým rodičem (často se může jednat o úzkostného rodiče, který má přehnané obavy o dítě, rodič může být psychicky závislý na dítěti a používá dítě k uspokojení svých potřeb. Na venek se to může jevit jako láska, ale nejedná se o lásku, nýbrž o závislost, či potřebu. Rodič nechce například dítě pouštět ven s vrstevníky se slovy: ,,kam bys chodil, buď tady se mnou",,musíš mi pomáhat", ,,já to bez tebe nezvládnu", co bych si bez tebe počal". Pokud dítě touží být s kamarády, rodič to vnímá jako zradu a dochází k citovému vydírání. ,,Kvůli tobě mi je teď zle", ,,pokud odejdeš, dostanu infarkt". Dítě začne mít strach o fyzické a psychické zdraví svého rodiče, začne rodiče dávat na první místo a trpí častými obavami o rodiče. Později začne dělat a říkat vše, tak jak si přeje rodič, aby se vyhnulo konfliktu a psychickému nátlaku. Potomek se tak stane sluhou svého rodiče. Je pod neustálým tlakem a vydíráním. Pokud dítě dává rodiči, to co rodič potřebuje, rodič je spokojený a odměňuje jej například tím, že ho chválí, dává mu náklonnost a rodič je tak spokojený. Jakmile dítě chce něco jiného, než rodič, tak je ze strany rodiče zle. Takto dochází k naprogramování v dětství, kdy dojde k tomu, že podřizovat se a dělat to, co chtějí druzí je ,,normální" a často si nepřipustíme, že by se dalo žít jiným způsobem. Většinou se jedná o rodiče, který vychovává dítě bez partnera a dělá si z dítěte partnera, nebo to bývá v případě, kdy nefunguje partnerský vztah a dojde k tomu, že se rodič fixuje na dítě. Jedná se však o emoční zneužívání.

V průběhu života začneme navazovat podobné vztahy a často si najdeme partnera, kterému začneme sloužit, přizpůsobovat se dle jeho představ. Tyto lidé mívají často tajné představy o tom, jak by se nejraději odstěhovali a žili někde daleko sami od lidí. Do terapie se často dostávají, protože jsou vyčerpaní a nevědí z čeho. Jejich vzorce chování jsou do nich tak vryté, že si neuvědomují, že žijí v toxickém vztahu. Vyčerpanost je psychická a časem i fyzická, může vést k rozvoji deprese, pokud je dlouhodobá. Je těžké z toho vystoupit, neboť došlo v dětství k vypěstování závislosti na druhých lidech. Nedošlo ke zdravém vývoji, při kterém by dítě mělo zkoumat svět, přirozeně se vzdalovat od matky a zas bezpečně přibližovat, zkoumat lidi a svět podle svých představ. Dítě si při zdravém vývoji tak buduje intuici, která každému člověku slouží jako kompas a dále si tím vytváří obranné mechanismy.

Pokud k tomuto procesu nedojde, dítě je neustále v blízkosti rodičů, nevybuduje si zdravou sebedůvěru, je nejisté, bojí se učit se nové věci, poznávat další osoby a může začít trpět úzkostmi. Přirovnala bych to ke ztrátě navigačního systému. Nezvládá naslouchat své intuici, svým potřebám, protože se učí uspokojovat potřeby druhých lidí a dle toho je hodnoceno, trestáno a chváleno.

V dospělosti si často nachází partnerské vztahy, které bývají založeny na stejném principu, protože se neumí jinak vztahovat ke světu. Ve vztazích je pak člověk nešťastný a buď se příliš podřizuje, nebo je naopak dominantní, aby držel ve strachu partnera, jako prevenci před případným opuštěním. Tyto vztahy mohou být plné bolesti. Často dochází ke:

• kontrolování partnera
• podezírání, zda někoho nemá
• vyvolávání hádek
• porovnáváním se s druhými lidmi
• potřebám partnerovi srážet sebedůvěru
• nechávat srážet si srážet sebedůvěru jinými lidmi

Člověk není vnitřně svobodný. Ten samý princip se může objevovat v zaměstnání. A to například tak, že přijímáme například neoblíbené práce od ostatních kolegů, nezažádáme si o vyšší plat, necháváme si všechno líbit, protože ostatní přece budeme jednou potřebovat, sami bychom to bez nich nevládli.

Závislý člověk si nevěří, trpí různými psychickými obtíži, neboť má obavy z okolního světa. Často má strach řešit různé obtížné situace, strachy říkat lidem věci narovinu, aby je náhodou nepopudil proti sobě, snaží se být s každým za dobře a každému vyjít vstříc. Partnerské vztahy závislých lidí bývají plné nátlaků, napětí, vyčítání, obviňování a kritiky. Například ženy často vyčítají mužům, že pro ně neudělali to, či ono. Nepřebírají zodpovědnost sami za sebe a jsou v roli oběti, či dítěte, které čeká, až partner uspokojí jejich potřeby. Radost přichází v případě, že partner uspokojil jejich očekávání, pokud jej neuspokojí, dochází například k:

• obviňování partnera 
• vyčítání
• srážení sebevědomí
• porovnávání partnera s jinými muži, či ženami

V závislém vztahu se jedinec může cítit neustále nedoceněný, mívá pocit, že musí o partnera bojovat (být lepší, než ostatní, vynikat v něčem, neustále partnera něčím novým překvapovat). Lidé si často stěžují, že trpí strachem, zda koupili dostatečně ,,dobrý" dárek, aby je partner docenil. Muži se většinou cítí velmi pod tlakem, že musejí vydělávat dostatek peněz, aby svou drahou polovičku zaujali, potěšili, aby se jí zavděčili. Pokud se jim tak nepodaří, cítí pocity méněcennosti a mají strach, že o svou partnerku přijdou. Často se porovnávají s jinými muži, řeší, například, kdo kolik vydělává a mají obavy, zda se při nezdaru jejich partnerka nezadívá někde jinde do ,,úspěšnějšího" muže. V člověku tak vzniká pocit nedostatečnosti, potřeba se porovnávat a závodit s ostatními, je pak těžké se uvolnit před svým partnerem a ukázat mu své slabiny. Nelze se svěřit s niterními pocity, co ho trápí, neboť by se cítil před partnerem nedostatečný. Partneři tak spolu nemohou být sami sebou. Pocit štěstí je jen povrchový a to v případě, pokud se Vám v životě daří a Váš partner z toho má nějaký profit. Pokud se Vám nedaří a partner nedostává, to, co očekává, opouští ho zájem o Vás, neboť jeho zájem byl založen na potřebě uspokojení, nikoliv na tom, že by toužil po tom být s Vámi. Dle toho lze poznat, zda partner stojí o Vás, nebo o potřeby, které mu dosycujete. Pokud stojí pouze o potřeby, je schopen  nezdarech partnera ,,vyměnit" za nového, který tyto potřeby uspokojí.

Často se jedná o potřeby: finanční zabezpečení, komfortní život, sex, postavení ve společnosti a další jiné výhody.

V těchto vztazích bývá jeden z partnerů dominantní a druhý submisivní. Dominantní partner často ovládá submisivního partnera. Postupně mu sráží sebedůvěru, aby si nevěřil a byl na něm závislý. Dává mu najevo, že není dost dobrý, kritizuje ho, neustále předhazuje, co jste udělali špatně, poukazuje na jiné osoby, kteří to dělají lépe než Vy. Člověk si postupem času připadá zbytečný, neschopný, neatraktivní. Pokud se jedná o ženy, tak většinu času tráví v domácnosti a snaží se mít perfektně naklizeno, navařeno, napečeno a vyčkávají na svého partnera, čekají na pochvalu a bojí se udělat chybu. Neboť chyba znamená selhání před partnerem. Nemohou se uvolnit, ukázat chybu, protože by schytaly ihned kritiku. Pokud se jedná o submisivní muže, tak často musejí vykazovat výkony, být úspěšní v práci, aby nepřišli o partnerku. Často se to děje na podvědomé úrovni, že si partneři neuvědomují, že žijí v toxickém vztahu. Tyto vztahy jsou velmi vyčerpávající, plné frustrace a pocitu nedostatečnosti. V těchto vztazích nelze osobnostně růst, neboť je jedinec neustále srážen a to je také účel, o nic jiného tu nejde.

Jak vypadá zdravý vztah

Zdravé vztahy se jeví úplně naopak. Ve zdravém vztahu je partner šťastný, že jste šťastní. Miluje Vás takový, jaký jste. Miluje Vás a přijímá Vás s kladnými i negativními stránkami. Každý člověk má plusy i mínusy, je to přirozené. Partner Vás bere jako celek a Vaše chyby přijímá. Jde mu vždy o to, aby Vám bylo dobře. Nevyžaduje po Vás, aby jste byli dokonalí, měli vysokou pozici, byli sexuálně přitažliví apod. Nevyžaduje po Vás, aby jste mu sloužili, to znamená, že nepotřebuje, aby jste mu každý den pekli, vařili a měli jste dokonalou domácnost. Dopřeje Vám odpočinek, zajímá ho, jak se cítíte, pečuje o Vás. Pokud jste zaneprázdnění a nemáte čas na domácnost, postará se o domácnost partner. Neřeší rozdělení ,,ženských" a ,,mužských" rolí. Zkrátka, jde Vám naproti, vzájemně se doplňujete. Má k Vám úctu a nedělá si z Vás sluhu. Zdravý vztah je postaven na důvěře, díky tomu si můžete otevřeně ukazovat svoje slabé stránky, svěřovat se se svými neúspěchy, starostmi, selháním a stejně tak i Vás partner směrem k Vám. Ve zdravém vztahu se vzájemně s partnerem povzbuzujete k tomu, aby docházelo k osobnostnímu růstu. Zároveň zdravý vztah funguje tak, že jsou v něm oba silní jedinci, lidově řečeno, oba stojí na svých nohou, jsou nezávislí, nepotřebují se a pokud by došlo k ukončení vztahu z jakýchkoli důvodů, oba partneři dokáží žít život sami za sebe a nepotřebují si hledat náhradu jiného partnera. Vše dokáží řešit sami za sebe, dovedou si poradit se svými strachy, problémy i nástrahami světa i když mohou být pro ně obtížné. Ve zdravém vztahu je respekt, bezpodmínečné přijetí, uvolnění, klid. Zdravý vztah přirovnávám k budování dvou hradů, každý jedinec by měl mít v sobě pevně vybudovaný hrad, pevné základy a pak mohou dva jedinci ty dva silné hrady spojit. Jestliže nemáme pevně vybudované základy, náš hrad se hroutí, tak spojení s druhým hradem většinou dojde ke zborcení.

Jak se vymanit ze závislých vztahů?

Pokud máte strach z nových věcí a raději zůstáváte v něčem, v čem vám není dobře jen ze strachu něco změnit, tak je dobré začít se vystavovat novým věcem. Pokud po něčem toužíte a máte strach z toho se do toho pustit, tak je dobré postupně se začít vystavovat všemu, čeho se bojíte. Díky tomu se Vám začne zvyšovat odolnost a sebedůvěra. Dokážete sami sobě, že když chcete, tak to dokážete a nepotřebujete k tomu být závislí na svém partnerovi. Tím trénujete svou odolnost, vystavujete se mimo komfortní zónu a překonáváte sami sebe. Dokazujete si tak, že to dokážete i Vy. Zároveň je klíčové si v závislém vztahu uvědomit, že nemáte zapotřebí někomu sloužit, je potřeba si uvědomovat vlastní sebehodnotu a dovolit si nebýt dokonalí, být sami sebou. Může se však jednat o dlouhodobý proces a výsledky mohou přijít až za delší dobu. Důležitým krokem je uvědomit si, že žijete ve vztahu, který je toxický. Zpočátku stačí si to jen uvědomovat, časem se naučíte i jinak reagovat. Například si dovolíte být nedokonalý, dělat i chyby. Přestat sloužit partnerovi. Při Vaší změně může začít docházet k nátlaku ze strany partnera, neboť byl zvyklý, že mu sloužíte. Partner na Vás může vyvíjet tlak, citově Vás vydírat, nebo Vás začne srážet ještě více, aby Vás dostal do submisivní pozice a vše bylo jako dříve. Pokud se jedná o partnera, který Vás má rád, uvědomí si své jednání a bude mít potřebu něco změnit - s takovýmto partnerem je možné spolupracovat a narovnat vztah. V opačném případě to není možné a je lepší ,,vzít nohy na ramena". Při psychickém nátlaku je dobré mít někoho, komu na Vás záleží a s kým to můžete sdílet. Někdo, kdo Vás bezpodmínečně přijímá . Může to být opět dobrý kamarád, nebo psychoterapeut. Někdo, kdo je rád, když Vy jste šťastní, nikoli někdo, kdo Vás odměňuje za to, že mu sloužíte i přesto, že jste vyčerpaní.

Autor článku: Petra Jonášová