Strach ze stárnutí
V poslední době se na mě obrací více lidí, kteří mají strach ze stárnutí. S přibývajícím věkem mají obavy z nemocí, bezmoci, osamělosti, že budou odkázáni na pomoc druhých. Tento strach dokáže člověka velmi paralyzovat a jedinec soustředí většinu myšlenek pouze na toto téma. Utíká mu doslova život mezi prsty. Nevnímá tak přítomný okamžik a zvyšuje se napětí, nervozita, člověk se uzavírá před světem a může vzniknout úzkost, či deprese. Klienti mi často popisují, že nevidí světlo na konci tunelu. Jejich život je prázdný, nevidí smysl života a už jen čekají na to, až přijde jejich poslední chvíle. Svůj život často popisují jako šeď. Takto se už ,,pohřbívají" v poměrně produktivním věku. Lidé mají často představy, že stáří je bolestivé, plné nemocí, bezmoci, omezení a samoty. Stáří si představují tak, že se nebudou moct pohybovat a někdo bude muset o ně pečovat. Pro někoho je těžké unést to, aby ostatní viděli jeho zranitelnost, může to být považováno za osobní selhání. Někdy se stává, že nás tyto myšlenky mohou začít pronásledovat už od středního věku. Tímto myšlením si však utváříme i realitu. Pokud si nedovedeme představit, že nic jiného, než naše představa neexistuje, jdeme často naproti svým představám a uzpůsobujeme svůj život podle nich. Své životy utváříme i způsobem našeho uvažování. Lidé s tímto uvažováním si kladou překážky, podceňují se a často bývají nespokojení se svým životem. Často si stěžují na ostatní osoby ve svém okolí, na lékaře, politiky a neuvědomují si, že strůjcem svého štěstí jsou oni sami, že mají život a své zdraví ve svých rukou. Častou se topí v křivdě, nespokojenosti, sebelítosti a nepřebírají zodpovědnost za své činy.
Každý člověk má možnost si vybrat zda uvidí sklenici poloprázdnou, nebo poloplnou. A takto je to se vším. Existuje spousta seniorů ve věku 70let a výš, kteří aktivně chodí po horách, jezdí na výlety, cvičí, cestují po světě, vzdělávají se, studují, pracují (například vyučují, doučují, věnují se podnikání, jsou zaměstnaní). Spousta lidí by namítla a řekla by: ,,ale oni jsou zdraví, vitální a mají na to dostatek financí".
Tato skupina lidí se však liší od té druhé skupiny způsobem myšlení, jejich mysl jim neklade překážky ve smyslu: ,,to je nemožné", ,,to nezvládnu", ,,na to nemám", ,,zůstanu raději doma a večer půjdu do hospody". Oni touží po rozvoji, baví je život, život si užívají, nedávají se do role oběti, na problémy se dívají jako na zkušenosti, které se dají řešit a posouvat je vpřed. Pokud toužíme po realizaci něčeho, tak nám často nezabrání ani to, že nám není dostatečně dobře. Touha je tak silná, že i když nám není zrovna nejlépe, tak po malých částech jdeme dopředu za svým cílem. Narazila jsem na spoustu hendikepovaných lidí, kde jedna skupina lidí, kteří například přišli úrazem například o končetinu, tak jim pořád zůstal optimismus, hledali způsoby, jak si zařídit život tak, aby jim vyhovoval. Tyti lidé se například účastní i sportů, závodů, užívají si život a váží si každého okamžiku. Často opravdu záleží na způsobu našeho uvažování a i naše fyzická aktivita, vitalita dříme v naší mysli. Změna myšlení a přehodnocení svého života Vás nic nestojí.
Pokud Vás tato tématika trápí, doporučuji podívat se na Vaše časté myšlenky, na to, čeho se týkají, zda máte sklony se podceňovat, vinit okolí za to, že Vám nedává to, co očekáváte. Zkrátka udělat si takovou svoji osobní inventuru a podívat se na to, zda se nedá podívat na život z jiného úhlu pohledu. Někdy Vám v tom může pomoct sdílet své téma s přáteli, pozorovat osoby, které jsou pro Vás vzorem, nebo téma sdílet s terapeutem, který Vám bude sympatický. Pokud převezmete odpovědnost sami za sebe, stanete se pány svého času, života, přestanete se cítit jako oběti a svůj život můžete utvářet přesně tak, jak chcete my sami. V tomto stavu přestáváme kritizovat a obviňovat svět kolem sebe, jak je nespravedlivý a získáváme svobodu a kontrolu nad svým životem.
Autor článku: Petra Jonášová